Na samotě černý u hřbitova domek stojí, a v něm mladá vdova muže svého pláče. Kolem pusto, v skalách neveselo,
hejno vran jen kol se rozletělo nad ty mrtvé spáče. A jak skonal? Lekem – – z luku mladé paní svojí zraniv ruku!
Ona k jeho rovu smutný domek sobě vystavěla, v sousedstvu má mrtvá v hrobech těla, živou v skalách sovu.
Na blízku tu dubec ještě suchý v nočním reji vídá hrobů duchy a té ženy slzy; dubec suchý – děsná šibenice!
chceš-li, muži, od své ženy více, sama zvadne brzy? Dnes aj, živo trochu v tuto stranu! Věšeli tam kohos na čakanu
propadlého právu. Pod ním rytíř mladý, švarný věru po zákoně od svítání k šeru hlídá jeho hlavu.
Večer již a mráz jak nože ostrý – kdož by se tu dotknul ztuhlé kostry na té suché kleči? Přísny jsou sic tělo ztratit tresty,
avšak domek u samičké cesty, jaké nebezpečí? V domku zmizel rytíř v okamžiku. Spi jen klidně, muži nebožtíku,
vždyť tvá žena věrna – v domku klid a teplo z krbu hřeje, aťsi z venku bije na veřeje vichořice černá.
Míjel čas a za dobou zas doba, venku již se utišila zloba, ale jaká změna? Havran k prázné krouží šibenici,
v domku láskou září záletníci – věrná jsi ty žena! A když zase uplynula doba, zbledli také záletníci oba,
rytíř zděšen stojí: „Sladký, vdovo, horký byl tvůj pocel, ale chladná padne za to ocel na mladou šíj’ moji!“
Nic se neboj, kochane můj mladý, nebožtíka vykopeme tady v hrobě jeho tmavém. „Nebál bych se, avšak onen, paní,
na čele znak měl a v pravé dlani vypálený právem!“ Nebožtíkem o rakev hned bila, znak mu živým ohněm vypálila,
jaká žena hrozná... „Nebál bych se, paní, o visalce, na pravé však noze neměl palce, po tom soud ho pozná!“
Vzala nůž a palec uřízla mu, vhodila ho do lítého plamu na krb hárající. „Nebál bych se, neměl však dvou zubů
ten, co visel se suchého dubu a to v pravém líci!“ Nebožtíku rety otevřela, zuby dva mu rychle vyrážela
hodná jeho paní. „Znal jsem já však nebožtíka v žití, nemoh’ bych ho, paní, oběsiti, útrpnost mi brání!“
Vzala vdova, vzala nový provaz, nebožtíku zasmekla jej o vaz – rytíř stiskl dýku! A když zděšen prchal divým letem,
ženina krev černá po prokletém tekla po chodníku.
Cookies on Poetry Cove