Turčína ubili,
hoch se vrací z boje:
„Jen mne neprozrazuj,
sestřinečko moje!
Neprozrazuj slovkem
matce ani otci,
zdali mne poznají
od svítání k noci?
Otec podle kroku,
po štihlé postavě,
máť po modrých očích,
po rusavé hlavě?“
Kdo to na tom plavém
přijel, ženo, koni?
rukávy z hedbáví,
prsa zlatem zvoní.
Koníka do dvora,
jeho v chatku zvali,
pěkně mu strojili,
měkce lůžko stlali.
A když bylo v noci:
„Pohleď, ženo, na to,
šaty jsou – hedbáví,
prsa – ryzí zlato!“
Chvíli si šeptali,
chvíli pak váhali –
vlastní mu šavlenkou
mladou hlavu sťali.
Sestra časně vstala,
na matku volala :
„Kde pak jsi, maměnko,
bratříčkovi stlala?“
Prošla dvůr – světnici:
„Kams dal, otče, šaty?
bratříček zlato byl
od hlavy do paty.“ –
Moravo sinavá,
co jsi tak krvava,
či tě zkrvácela
rozbojnická vřava?
Ne tak rozbojnická –
pohleď jen na něho,
objímám šohaje
tajně zabitého.
A ve vlnách nesu
bědného tatíka,
bije se do čela,
v slzách se zajíká.
A na dně až nesu
přeubohou matku,
oči má zkaleny,
zlořečí na chatku.
Pospěš, ty, sestřičko,
pospěš ještě k stavu,
vylovíš rodiče
i bratrovu hlavu!