Přilítla k nám ta divotvorná vesna; mně zašeptala u hlavy: ty nepovstaneš ze sna?
Ó sladká řeč! Jak tajuplné kouzlo mi v očích náhle svitl den a v hruď to slovo vklouzlo
jak první rosa v poupěti: má hlavo mladá, jak je ti? Ba prospal jsem. Hle jaro v ples již kráčí –
hned k letu křídla motýlův, hned berouc křídla ptačí; těm starým v okna zaťuká, jak zezulka když zakuká,
a mladé jenom – šeptání již samo zbudí ze spaní. A vesnin šat! Hle utkán z jiných světů!
Kam spadne list, kam tyčinka, zem tone v moři květů: na ústech růže – dívčí skvost, na čele lilje – dívčí cnost,
na ňadrech pomněnek řasu, laskavec směje se z vlasů. Proč právě tak, to nevím již, ty mi to, dívko, dopovíš!
Aj vesnin zrak! Kam mžikne jen, tam vezdy hned jisker dešť se rozseje, že svět je samé hvězdy:
ty v obloze, v řek sítí pak v jarních nocích svítí; a v keř-li okem zatočí, tam pupenů sto vyskočí.
I dívkám, jež prý potká snad, zalétne mnohá pod brv řad – to asi již ty sama víš! Řeč divna jest,
již vesna mladá umí, a cizí řeč kdo nechápe, té řeči porozumí. Tou řečí sladkou šumí klest
a každá stráň jí plna jest; hned pod nebem je skřivánkem, hned pod večerním červánkem zní v houštinách. Ó slyšelas,
má dívko, její hlas? My vyšli ven s omládlou vřelou duší přikládat ucho na stráně,
jak srdce vesny buší; jak v ňadru pěnky tepeří, jak voní douškou mateří – a než jsme domyslili,
již naše rty se slily! Co v jaru vše jsem našel, nevím ani, vždyť tvoje, drahá, náručí
tak přišlo z nenadání a vím, žes rozuměla, neb ňadra tvá se chvěla. Ty,vesno, pak
ber květ můj v lokte vnadné, jej pěstuj, líbej, zalívej, ať nikdy neuvadne!
Cookies on Poetry Cove