MISTR JAN. (II.)

Dvé poutníků se blíží za Šumavu. Starší z nich smutně sivou věsí hlavu, na niž mu řada dlouhých let již sedla, že tváří nach a jiskra očí zbledla,

že v srdci krev a v žilách jará síla již dovřela, již dávno dovířila, a těžkou hlavu na průvodce klade. Však mladší druh jak prut pln mízy mladé

sní první jara mládí dětinného, v svět vyhlídnul a rozkochal se z něho; a starý peň se o něj podepírá, když v sebe sama poklesla mu víra.

Tak pět dní šli, až stáli u Zbraslavi. Tam odpočine mnich si holohlavý u bratří v aule, by pak chladem záhy již zlaté shlídli věže matky Prahy.

Jsou přijati. A jak zvyk dávný velí, než odejde brat každý do své cely, buď svatá písma, buďsi letopisy se klidně čtou – a bratří poslouchají;

věc divnou mnohdy pergameny tají. Dnes četl opat z kroniky své blánku, v níž vlasti běh a slavnou líčil stránku, jak za Karlova bylo vladaření;

jak o vědy dbal, slávu, o umění a díla stavěl krásy nehynoucí, svatyně, hrady, most i města skvoucí: však podivné též sbíhaly se děje.

Když druhdy slavný zbudovati chtěje chrám s klášterem, bral s mistry rady, tu vstoupil hrdě odvážlivec mladý – slul mistr Jan – že vystaví chrám smělý,

jakého světy ještě neviděly! Však dopustil Bůh těžkou na něj ránu (snad srdce svého nepokořil Pánu jak Babel druhdy) – neboť v onu chvíli,

když lešení juž ohněm zapálili, zmat nastal v lidu, zeď že praskla v boku. Třicet pak od té přehnalo se roků, co mistr onen zmizel tehdy z lidu,

snad v klášteře kdes hledal svého klidu, snad u zoufání zhynul světem krátce; jen chrám ten září jeho ku památce, nebť zmat... ó jak je křehké stáří,

či vedro také bylo v refektáři, že o kmeta se závrať pokusila, a zvadlé údy opustila síla? Nuž do cel svých se bratři odebrali,

(poutníci jsou as unaveni z dálí), by na hodinky sami vstali záhy, a hosté raním chladem stihli Prahy. Kmet divno snil, když pak ho položili:

jak známý plamen rozháral mu žíly, jak prchal z vlasti, ale hanba děsná vždy našla ho a vždy rušila ze sna. Tak stanul v krajích luzné Italie,

však nadarmo; i tu ten plamen žije, jenž ztracený mu život vpálil v čelo. Též snil, jak dítko nevinné se chvělo, jež pohozeno našel na pobřeží;

i chtěl se mstít a dítka síly svěží osudu na vzdor vypěstovat v žití a svěřit mu svých tepen vlnobití. Jak učil ho, s ním země procestoval,

by v jeho ňadrech dědictví své schoval, by on kdys po něm dokonal to dílo, jež uzrálo a jeho – zahubilo. Jak ve klášteře žili prázni světa,

až po třicáte zašuměla léta v bol vyhnanství jak mraky v dálku jdoucí, a neodolal kmet té tužbě žhoucí: i s hochem dal se nazpět v rodné strany...

Když procitl, už jinoch opásaný mu seděl u nohou, čta s podivením v tváři, jaký as nával večer v refektáři a ve snu starce zachvátil a rušil?

Však mlčel kmet a jinoch sotva tušil! Tak brali se až k Praze oba němi, kmet zamlčen, však žhavě zíral k zemi a hlavou skloněn kráčel zasmušilý.

Však průvodcovy zraky lačné pily vše velebné, co láká duši svěží – aj Praha tu, to vzácné město věží! A znaje chvíle stáří zasmušené

šel mlčky dál; tam návrší se klene a na návrší jaká kuple skví se, jak pyramida v oblak rozhlíží se! Toť úchvatné, aj otče, u záchvatu

jun vypukl, zda takto rozepiatu kdy viděl jsi už klenbu ve svém žití, zda nepospíšíš učně poučiti, vždyť pohleď přec, jak obrovité tvary!

I zarděl se tu temně poutník starý, zrak pozvedl a pohlíd’ na chrám celý, a zraky jeho v oheň zahořely; a hleděl dál, jak blesky kdyby házel,

a hleděl zas, a zrak mu nepřecházel; vždy divočej, jak sešílil by náhle: křeč ve tváři a zvuky vydav táhlé bez sebe klesl v náruč průvodcovu.

Tak uchvátil jej chrám ten na Karlovu! Tu v klášter mniši přijali je oba. A když už kmeta pominula mdloba, jejž slzami a pláčem jinoch vzkřísil,

zrak děsněj’ plál, a ponejprve vmísil v pláč jinochův tak protrhaná slova: „Dopověz, hochu, z čtení opatova, co na Zbraslavi zaslechl jsi dále,

když odnášel’s mne omdlelého v sále –“ I žasl jinoch, žasl podivením: Ten celý příběh smutným končil zněním, nevěstu mistra po letech již málo

bezměrné hoře ve hrob mladou sklálo kdes v klášteře; a pochována v hrobě dle vůle své při chrámu ženichově! Kmet zamlkl a skřek vyrazil děsný,

na křeslo pad a pohrouzil se ve sny, v tak hrozné sny – jak hořely mu zraky, v tak tajné sny jak ony děsné mraky, jež usedly mu zoufanlivě v čele?

v tak bouřné sny, že rty jich rozechvělé nemohly svěřit ústům beze vlády? I zaplakal tu mistrův soudruh mladý a váhal jít, když rty mu zachraptěly:

Jdi, hochu, již, jdi, hochu, do své cely. Jak děti jsme my pouhých okamžiků: hned na trůn kráčet v ústech žalmy díků, hned v propasť klesat bezednou a věčnou!

Ó jakou lží jest lichou, nekonečnou, že kujeme si spleť života sami: my toužíme a čas si hraje s námi. Na dlažbě našli lebku roztříštěnu

a krví rudou porosenu stěnu, když mniši časně spěli do kostela, krev čerstvým nachem na kameni lpěla, jenž nevěstu kryl mistra stavitele.

I zděsili se bratři světa prostí, když poznali, že starší to jich hostí, a spěvše v cel, tam psáno takto četli: „Než ozáří vás, bratři, paprsk světlý,

jsem mrtev již, však popřejte mi klidu a v šíré vlasti hlásejte to lidu, ten, kdo tu dříme pode chrámem v rově, byl stavitelem chrámu na Karlově.

Tu s věže vlastní našel v jednom skoku, co marně hledal po třicet již roků.“