Žlutavé jiskry zelených vín
vznítily vášní požáry rudé,
z duší byl vyhnán s posměchem spleen,
za ním šly chvatně starosti chudé.
Divoké zpěvy zvířily vzduch,
poháry třískly, zavýsk’ si kdosi,
neslyšel nikdo za dveřmi ruch,
jako když žebrák potichu prosí.
Já slyšel dobře, poznal jsem hned
nejsladší ze všech bledou svou paní,
vidíte, mokem oplýval ret,
jí nikdo nedal kapičku ani.
Až já se přece z milosti zdvih’,
do temna hodil plné dvě číše,
útrpný kol rtů zahrál mi smích,
jak ona střepy lízala tiše.