Zda, bledá dámo, poněkud mne znáte?
Vy – tiše tonoucí v náladě smuteční,
vždyť příčinou jsem, proč Vy žalost máte,
proč v noci vášnivé Váš vzdech tak bolně zní.
Do Vašich zahrad tajně jsem se vplížil,
tam dusně vonící jsem trhal lilie,
Bůh tenkráte se do mých rukou snížil,
já lačným posvátné dal jeho hostie.
Hodina božská prchla jako jiné,
po květech bělounkých dál slídí čmeláci,
Váš, – ubohá, Bůh nezří, že vše hyne,
a že on božství své už také utrácí.
Zda, bledá dámo, poněkud mne znáte?
Vy tiše tonoucí v náladě smuteční,
vždyť příčinou jsem, proč Vy žalost máte,
proč v noci vášnivé Váš vzdech tak bolně zní.