My po křížích svou mladou lásku rozvěsili,
my nad hroby se těsně přitiskli v své touze,
my jeden z druhého jsme svoji zkázu pili,
teď umíráme oba těžce tak a dlouze.
Zas jara vzpomínám, kdy stromů drobné květy
do bledých vlasů Tvých tak lehce napadaly,
kdy vášní rozžhaveny byly Tvoje rety,
a ve vlasech si mých Tvé bílé ruce hrály.
Ó usmívej se zas nad citlivými trudy, –
však neruš, prosím Tě, jen mého roztesknění,
jdu zpátky rád, jak k políčku jde člověk chudý,
jež včera ještě měl, – a dnes už jeho není.