Nuž jako každý básník pravý
mám též já svoje vis-à-vis,
odkud mne časně z rána zdraví
piana jásot hřímavý,
odkud též na mne často zírá
pár drobných očí zářivých,
pak – žel jen, že tak záhy zmírá –
je slyšet kdys i lehký smích.
Jest škoda, moje milostpaní,
že svého muže máte již, –
jste vždy tak krásná po vyspání,
a temné kruhy sluší spíš
té Vaší hebké, bledé tváři,
již krášlí časem jemný nach; –
a Vaše vnady teplem září –
zvlášť v rozkošných těch nedbalkách.
A já jen mohu, paní drahá,
si hráti s Vaším hošíkem,
jenž na mne ručku tlustou vzpřahá,
po okně jezdí prstíkem,
a kterého Vy líbáváte
vždy vášnivě a dlouze tak
a při tom ruměn v líci máte,
a radostí Vám září zrak.
Což teprve, když muž je doma
a přikrade se za Vámi,
když vlas Vám líbá lehce rtoma
a naklání se nad Vámi, –
tu obrazem jste mého štěstí –
a proto vždy mne rozruší
ta píseň Vaše, jež bol věští
a v níž se slzy vytuší.