Byl večer letní – tak, jak často bývá,
kdy paprsků směs ve vzduchu se slívá
té zemi sprahlé v slední polibek, –
kdy vánek unaveným lístkem kývá
a vůně šíří se tak opojivá
s tím rojem klidných, světlých vzpomínek.
My Pratrem šli. – Byl polopustý právě,
jen rodin pár ve žluté, svadlé trávě
s pobledlých dětí hloučkem sedělo,
však nebylo ni zmínky po té vřavě,
jež u dětí vždy rozpoutá se hravě,
vše jak by starostmi už zněmělo.
A pojednou se všechno oživilo –
tam odkud’s za městem se vyrojilo
dělníků hejno v šatě zedraném –
a stromořadí, jež dřív němé bylo,
teď směsí hlasů, kroků hovořilo
a bujelo až chvatným životem.
A řečí zlomky chytám, tak jak letí, –
ty cizí jsou, jim těžko rozuměti, –
však náhle u mne česky ozve se:
„Teď vyhnal mne, kdo bude živit děti?“ –
a duch můj rozkochán tam, domů, letí,
vždyť cizí bol tak těžko chápe se.