Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí,
ne o lásce a touze bodající,
však o smutku, o noci jásající,
pak o harfě, jež lkala bez dotknutí.
Snad mohl bych Vám jiného cos říci,
své vášně rudé podrobit se hnutí, –
já nesmím však, – chci jíti bez dojmutí
tím světem bledých, pudrovaných lící.
Výš nad světy a nad oblaka, – k nebi, –
tam dole do rakve nám vráží hřeby,
já zřím, jak dělníkům pot kane s čela;
mlč, Sireno, jež jsi mne spoutat chtěla, –
zde ve výši je Smrt tak krásná, skvělá,
to na zemi jen po lidsku se šklebí.