Strom můj už nebude as dobrých plodů mít,
květ jeho záhy vichr v řídké bláto střás’,
v žloutnoucí zeleni jen listů pláče klid
a stonek jalový jak hluchý visí klas.
Co mohu světu dát? – jen protrhaný stín,
svou duši zvolna nechat hmyzu prožírat,
své ostré kontury jen týčit z mlhovin
a plodů nadějí snad chodce oklamat.