Za noci měsíčné, kdy modrý příval
ve vlnách drobných ve vzduchu se chvěl,
kdy vzdechy snů klid v němé písni zpíval
a lehký van jej v tercích provázel, –
já Tebe zřel v zahradě duše svojí
jít stezkou známou, jíž šla’s tolikrát,
kol záhonů, kde holé pruty stojí,
kde bujný květ Tvým dechem dávno zvad’.
A zpříma kráčela jsi k mému skrytu, –
kde slední květ jsem tělem zakrýval, –
Tys pro něj šla, Ty, věčná, bez soucitu –
a já Ti přec již tolik, tolik dal.
Přede mnou stanula’s, tvář Tvoje bledá
zářila z modra, vůně šatů Tvých
kol tančila... – „Nač ruka Tvá tu hledá,
zde vezmi – poslední – hleď – z rukou mých.“