Ve zlatých strunách chvějících se jemně,
kterými slunce spjalo šedou zem,
sestárlé Léto zpívá píseň temně
svou rukou bloudíc zlata pletivem.
A zpívá o ptácích, již v dálku létli,
o bílých květech sešlapaných v prach,
o rudém máku, jak mu líce kvetly,
o jitrech vonných, nočních tišinách, –
tak bolně zpívá, ruku v struny noří, –
však zlatých strun znenáhla ubývá,
kraj tmí se zvolna, západ rudě hoří,
zvon na věži se tklivě rozkývá –
a Léto marně rukou struny hledá,
zem celou s pláčem béře v náruč svou, –
ach, viďte, studí tak ta mlha šedá,
jak smrť když sáhne rukou ledovou!