Hřál mladou louku slunce jas,
šum jezera už stich’,
účastí sladkou list se třás’, –
mé Ninon zvonil smích.
A ulétl jí klobouček,
květ rudý na něm plál,
já naivního cosi řek’,
a celý svět se smál.
Však moje Ninon slzela,
hned smutný vítr dul,
hlaď jezera se zatměla,
květ rudý po ní plul.
A Ninon létla, létla výš,
ji vítr nesl v dál, –
květ rudý topící se již
se jedovatě smál.