Do hrobky snů svých duše moje vešla,
na rakev malou kytku aster dala,
shrbená pláčem, těžkým smutkem sešlá
ku modlitbě své tenké ruce spjala.
A smích Váš bujný za ní se tam vedral,
o stěny hrobky zdivočile tloukl,
do rakve kop’, s mrtvoly rubáš sedral
a naduv tváře plamen svíce sfoukl.
Pak vyběhl a zpíval na výsluní,...
má duše smutně všechny cáry snesla –
rubáše cáry plné zašlých vůní –
a v měkké lůžko jich ve mdlobách klesla.