Ó, nelíbej mne jen tak divoce a dlouze,
dost času k tomu přec’ až v lásky podletí,
my oddat můžeme se nyní tiché touze,
kdy štěstím budou lkát nám duše v objetí.
Nad krásné, rudé rty mně ruka tvoje dražší,
ji polož na oči a druhou v moji dej,
tak spolu vzlétneme do země nad ráj krasší,
kde štěstí v květy skryl nám dobrý čaroděj. –
Však žhavých polibků se musíš nyní stříci,
se semknutými rty jen musíš mlčky snít,
je Vášeň moje, víš přec, černá kočka spící,
jež může pohledem nás v stvůry proměnit.
Pojď ke mně blíž, – je venku sychravo a prší,
v pokoji stemnělém v nás stoupá z krbu žár; –
již nehlaď Vášně mé, – viz, hned z ní jiskry srší,
a hřbet má ohebný a ostrý dravce spár.