Nebudem’, má Ninon, povadnem’ jak květy,
naše sny zas prchnou jako fial vůně,
sladké naše písně budou nedopěty,
naše city klesnou v zapomnění tůně.
Nebudem’, má Ninon, umřem’ jako jiní,
na vadnoucích rtech po sobě s žhavou touhou,
s díkem Bohu vřelým za to dobrodiní,
že jsme sobě byli vidinou jen pouhou.