Mhy šedivé zas tančí nad tůněmi,
jich vlhkem vášnivým se tichá olše spila,
ó dítě ubohé, – jen neklňte mi,
vždyť prosil jsem Vás přec, byste mi nevěřila.
Vám zkvete ráno, – spleen snad malý zbude,
neplačte, prosím Vás, ty Vaše slzy pálí,
dnes, věříte, zas slunce bylo rudé,
jak lampa u lůžka, jež lásce odestlali.
Mne bolí, věřte to, – však z cesty jděte! –
má Ninon volá mne, jen pohleďte, jak kývá; –
noc bude teď, – Vy tiše hezky spěte,
Vy slyšet nesmíte, jak duše žalmy zpívá.