Má Ninon bledá, kde as prodléváte?
Já z města ven jsem vyběh’ tolikráte,
své ubolené zraky upřel v dáli, –
lkal zděšeně, až vrány se mi smály:
„Má Ninon, pojďte, síň jest přichystána,
je vůně tuberos už zažehnána,
bílými růžemi jen voní vásy.“ –
– Proč Ninon nepřichází?
Oh, ukrutná – neznáte smilování?
Jen pohleďte, – stín v údolí se sklání,
chlad roste výš a barvy se již ztrácí,
zní klekání, už dozpívali ptáci.
Zas bude noc, zas slunce pochováno,
má duše šeptá: „Nebude už ráno,“ –
a ret ji maní vzdechem doprovází:
„Má Ninon nepřichází.“