Má cigareta dohořívá, –
a venku vítr pochod zpívá,
oh, slyšíte, teď někdo vzdych’ –
a do okna se na nás dívá.
Můj dým se v modrých vlnách vine,
nechť hloupý smutek tlačí jiné,
my jásot známe, smích, jen smích,
ten venku k tomu hlavou kyne.
Nechť naše číše vínem voní,
ať jen ti hloupí slzy roní,
nám umíráček nyní stich’,
nuž rychle, ať zas nezazvoní.
Vše v mlhu vlhkou zvolna splývá;
aj, – péče směšně úzkostlivá:
ten někdo venku zase vzdych’...
Má cigareta dohořívá.