Kdys fantom ženy spitý vítězstvím
mne spoutaného vlekl ulicí,
dav tupě smál se kolem hlučící
mé šíji skloněné, mým poutům rezavým, –
a já to neslyšel, já hany neviděl,
za fantomem jen zřel jsem prchavým,
na těla linie pod rouchem mlhavým
a něžných ňader sametovou běl.
Já střásl přec ta pouta tísnící,
však vzpomínka mne k pláči opíjí,
na ňader běl, na měkkost linií –
a jak jsem Jí byl vlečen ulicí.