Nebuďme veselí, zanechme radostí,
opusťme drahé, nechť v ulicích bloudí,
srdce svá naplňme nezměrnou žalostí,
v zbobtnalých cévách nechť slzy jen proudí.
Zanechme nadějí, zanechme toužení,
o štěstí žebrat jdou jenom ti malí,
zanechme krotkých žen, – do našich spojení
pohřební pochod vždy zavřeštil z dáli.
Vzlétnem’ pak prostorem, jako když mráčky jdou,
těla – ta odpadnou s pozemským puchem, –
osud až zaměří do nás snad ranou svou,
pěsť jeho v prázdno jen zasviští vzduchem.