Jsem smutný pěvec ponurý, jenž do Vašich chvil štěstí
se smíchem skepse ve tváři, však v duši s žalem zírá,
má píseň prostá v neštěstí Vám nové hoře věstí,
zní skomíravě z daleka a nikdy neumírá.
Vy, bláhoví, si říkáte, že zlatě kvete mládí,
a že jsou sladké rudé rty a hebké tváře ženy, –
tak po vlně jen lapáte, jež hladce v moře pádí, –
pak v ruce máte vodu jen a trochu kalné pěny.
Vám umře mládí, zbledne ret a ve tvář vrásky skočí,
pak do prachu se skloníte a uvítáte rádi
tu velkou světa Vládkyni, jež přísně hledí v oči,
jí dáte vše, – svůj pláč a smích i to své zlaté mládí.