Jen nevzbuďte mne z mého opojení,
jímž víno rudé hlavu zavine,
vždyť nad tu chvíli sladšího nic není,
a sama sebou záhy pomine.
Jen nevzbuďte mne z mého umírání,
já lidem tak se rád už vyhýbám,
vždyť špinou páchne jejich povídání,
a v chvíli vážné člověk rád jde sám.
O radost světa obrala mne žena...
– Pryč, sladký přízraku, – my chceme spát, –
buď, samičko, teď ticha jako pěna, –
až spánkem klesnu, můžeš se mi smát! –