Je tupá chvíle čekání,
a smutek duši tíží,
z věží se bouřně vyzvání,
že nepřítel se blíží.
A já už zbraně zahodil
a pobořil též hradby,
svým zbrojnošům jsem dovolil,
by slavili své svatby.
Svůj vzdor jsem ženám hodil v klín,
když zrakem poprosily,
a jeden bledý, chudý stín
mých paží ukrad’ síly.
A přivalil se nepřítel,
vyplenil hradu kobky,
do nejhlubších mých sklepů šel,
mých předků sprznil hrobky.
Je pusto, – kol se plazí dým,
požáry chat mých planou,
a korouhev svou pyšnou zřím
na cáry rozedranou.