Za noci studené, kdy mlhy příval
z neznáma rozlil se tajemným tichem,
kdy píseň šílenou nerv v těle zpíval,
kdy druhé „já“ mé se dusilo smíchem, –
Vášeň má zrodila v smrtelném snění
netvora – dítě – se zjizvenou tváří,
netvora, který ku matčinu mření
přihlížel v zraku svém pošklebnou září.
A já tak bezděky ruku jsem vztáhl,
za tenký krček jsem uchvátil dítě,
prachem ku hladině v letu je táhl,
do vody ponořil, v leknínu sítě
zapletl pevně, by nevyšlo z dola,
na břehu sedl jsem, zrak upřev před se,
čekal, až uběhla zvědavá kola, –
slední list leknínu ohnutý zved’ se...
Hladina duše mé klidně se směje,
vlny se všedně hned smějí, hned kvílí
leknínu kolem, jenž lehce se chvěje
nevinně čistý tak, nevinně bílý.