Ah slyšíte to? – ťuk, ťuk, ťuk – už klepá zas, –
a já, jenž čekáním se dlouhým tolik třás’,
teď bojácně na bílé dvéře zírám.
Zas ticho mrtvé je – a znova ťuky, ťuk
a dvéře proraziv příšerný onen zvuk
jak ostrý hrot se do mé duše vrývá.
Proč váhám nemužně? proč nejdu uvítat
tu, o níž řek’ jsem kdys, že mám ji tolik rád,
k návštěvě jejíž vše mám přichystáno?
Proč s pietou své lože odestýlal jsem,
proč růže natrhal a jimi postlal zem,
proč lampu rudým stinítkem jsem přikryl?
Oh – proč to vše jen, proč? – A ona klepá zas; –
zardousiv váhání, – ať konec jest už v ráz, –
jdu ke dveřím spit vůní zvadlých růží.
Již dvéře rozrážím s prudkostí dokořán...
Je tichá venku noc a vonný, čerstvý van
lká píseň sladkou sílícího klidu!
Však sametovou ruku cítím na šíji,
polibky měkkých rtů mne znáhla opíjí...
a v náručí s Ní prudce skočím k loži...
Diskretně lampa tlumí záři zraků svých –
a v ticho strnulé sbor růží uvadlých
tak jemně dýchá smutné „Miserere“.