Čím to, Havle? každému, co jen mohu, činím dobře; lidé mi za to špatné služby činí; pomluvy den co den tu doslýchám dosti.
Ty pak málo dobrého lidem činíš, jestli pláčí – rukama tleskáš, jestli na čas těžký stěžují – hodíš hlavou, co je ti po nich!
Jde-li k tobě na radu někdo – nemáš jemu rady; jestli ho svírá těžká běda – ani pomoci nevíš; přec tě pomluva mine.
Čím to, prosím, pověziž mně, ať šetře pilně tvého příkladu, čeho dobrý nemoh skutek dojíti, toho lepším způsobem dojdu.
Nato Havel smál se mi, pravě: „Lidé sotva kdy co dobrého sobě váží; zvykem vždycky povrchní blesk a září každému skutku
musí býti postraně příjemnému. Oko lidské navyklo šalbě – klamu, projde ten, kdo způsobně zná se vždycky propujčit lidem.
Mnohý sprosták – poctivý dosti – kde je, prosím, vážen? U koho najde místa? Kdo ho nazve přítelem? Každý se ho zdaleka štítí.
Dej mu ale způsobný šat a uhlaď jeho mravu drsnatost; nauč, jak by mluvil; ukoj svědomí, aby časem mlčelo trochu:
divy uzříš veliké, nebo koho před tím žádný nemohl znát, již nyní všickni znají; každý se k němu vine, každý ho hladí
Máš-li s blázny dělati, blázni také; nebo rovný rovného sobě hledá; kdo se ale nehodí v třídu, toho vyvrhne každý.
Kramář maje lehoučké zboží, jestli krámek vábně postavil, mílo hledět na něj; brzy veliký zástup svolá všelikých kupců.
Kdo pak, na svět nehledě, zboží sebe lepší lidu vyloží; jak jen samo v sobě: minou okolo jdoucí, ztěžka nalezne kupce.
„Lid chce švárnou posluhu mít!“ má slouti vlastně: „Lid chce podveden být!“ – tak zkrátka: nechť se každý šikuje v proud a plove, kam ho ten žene.
Cookies on Poetry Cove