Počítal Šimonovec, co za týden odprodal zboží; starostí zapomněl krám, když noc se tu blížila, zavřít. Náhodou znemocněl švec a baba mu radila, by si bobky zvařiti dal. Vždyť co může, zpomůže bobek.
Neměl ubohý švec koho k židovi pro bobky poslat, krom svých nedospělých, však noci se bojících dítek. Bázlivým noční tma jest častěji velice strašná: jitřní obraznost pak si i k pověře strašidla tvoří.
Bolestí vine se kmet a mladí tu kvílejí nad ním! Láska přemohla strach; i ujmou se za ruce, táhnou ztícha na ulici, i svého se bojíce šustu; sotva dýchaly, šly tak, jako by šidla po zemi byla.*
Srdéčko skákalo v nich, klap, klap, jako větrný mlejnek. Hrůzy vrch však doplněn byl, když k kostnici přišly: zdaleka pes tady vyl a na blízce kulišek houkal; na věži, povětrní co je korouhev, vrzala smutně;
nebylo dušičky v nich, však do noh se vrazila pamět. Přišly k Šimonovci do krámu otevřeného. Však v tom okamžení něco vyskočí, dětí se chápe, za hlavu táhne je dál, – i stane se veliký pokřik.
Sousedé vyběhli ven, nebo myslili, někde že hoří; v tom žid židovce lál a vypustil pozadu děti. Vyběhly pomateny, jako osidla zproštěný zajic. Bloudily po ulici, až po chvíli k paměti přišly;
jeden druhého zří, i táže se, živ-li tu kráčí? – Tváří uděšenou je spatří nemocný otec: sám, ač zemdlený, s krk co dělati má, by je vzkřísil. Tatičku! – konečně dí – tam u židů měly sme zemřít:
sotva sme vkročily k nim, již do kouta vláčeli námi, brousili nože a vráželi hřeb i provazy snesli. Ač tomu nebylo tak, však ustrašená vidí mysl více, než viděti jest, a věří, že viděla vskutku.
Na druhý den byla po městě řeč, co se u židů sběhlo; právo kročivši v to, hned žida si obeslat dalo. Pověděl žid, že u večer psal a počítal zboží, tím se zabavil tak, že i zapomněl zavříti krámek;
náhodou šla žena ven a spatřila někoho v krámě. Myslíc na zloděje, hned popadla za hlavu děti, aby je vyšetřila, zdali něco jí nevzaly z krámu. Právo vyneslo soud: že ačkoli obojí strana
velmi se poděsila, však leknutí zbytečné bylo.
Cookies on Poetry Cove