Opravovatelům světa.

V nynější nejistý čas pronášejí všelicí lidé, jak by se zkažený svět co nejlíp uložit mohl. Svět kdo opravit chce, nechť nejprvé opraví sebe: účinek vyvede věc, když v podstatě zdaří se dobré;

mluví se častěji dost, co na jazyk připlaví slina, srdce a rozum však jsou němí svědkové činů. Do světa co se tu mluviti dá! – však poctivý mluvec častěji pomlčí, byť by blázen hovořil nazbyt:

nejeden povahu má, že se tím, co mu přebude, chlubí. Ubohý člověče! řekni, co máš, by ti zbývati mohlo? – Klopotně pod břemenem jsi živ, a zpupně si kráčíš; soukromé trápení máš, a vesele do světa hledíš;

hojnost pronášíš, a s traplivou zápasíš nouzí; peníze spravedlivé vydáš, a nepravé táhneš; pro maličkost dáš svědomí své, a pohromu béreš; svátky a veselé dny pronášíš, a chybí tě lávka;

sám sebe vystavuješ, však před tebou staví se mnozí: slunce i týhodnem svým má světlost pokaždý jinou. Slávať při penězích, a bez peněz všudy je ouve: jméno slavné a čest jen s penězi udržet můžeš.

Kdo si poctivého žebráka tu ve světě všimne? – Ačkoli osvícená mdlým žebrota zakalí rozum; neboť způsobem svým i žebře i poroučí spolu: nizkým na vrchu jest, a vysokým za podnož slouží;

němému výřečnost dá, a výřečným zůstane němcem; hluchý má-li tu svět, hned skočí a pokřikne ryčně: jí že náleží svět; neb zná, co se do světa hodí; nemoudrým mudruje, moudrému však jest hotovým bláznem;

slepému ukazuje, však svou ani nevidí cestu; rádcem ubohých jest, ale rady pro sebe nemá; světlem bez světla jest; nebo vidí a nevidí stejně; rozumem dvoří se vždy, ač hrabe se v pošetilosti.

Žádost nezkrocená jest vždy nevyvážlivým proudem. Člověče! pomni, co jsi a co všecka vezdejší sláva!!! – Máš-li cenu svou, tedy pod cenu nedej se prodat: bláznů je na světě dost, jenž pod cenu prodají všecko.

Dole kdokoli jest, v svém způsobu zůstane dole, jestli že rozumu dost nemá, by se vynesl vzhůru. Koukol a sveřepec, jenž se tu žejbruje, nejprvé sběhne, zdárné i seminčí též zlým nevrhem v podsejtí padá:

dolní všeliký hlas jen za dolní drží se vůbec! – Darmo se z doliny své ctná poctivost vybrati hledí; darmo se spravedlivost, když neplatí, o platnost hádá; darmo se naklopotí, kdo zbytečnou robotu koná;

darmo i ten zpívá, když nikdo ho slyšeti nechce: byť by i český hlas pronášel uprostřed Čechů. Zda se tu žaludek ptá: je-li pečeně z Čech čili ze Šváb? Darmo tu růže ktve, když času, by vykvetla, nemá;

darmo se veliký muž, aby maličkým zpomohl, snaží; darmo i sám voskář leje svíčky, by slepému svítil; darmo tu hroznové jsou, kde lehoučké nestačí mléko; darmo i slunce tu jest, když lidé ho nemohou snesti.

Chytrého jaký je stav, když se sprostým zápasit touží? Nejprvé myslí, co jest a co ten, koho k zápasu volá: silu vyměřenou vydá, a se opatrností opatře, všelikou ctnost jen k vlastnímu užive zisku.

Svět zná potřebu svou a tím se i opatřit hledí: aby se v pochybnostech ohlásil, co nejlépe může. Krám svůj každý tu má: kdo vábně vyloží, prodá. Hříčky i dětinské jsou, když dobře se vyloží – statné.

Mužem na světě jest, kdo zná v čas zůstati mužem, svět tak daleko má, jak pohodlí uloží meze. Tak pronáší se svět; tak kráčí a podobně jedná! – Lidské živobytí však krátkou vine se stezkou:

proč bys, člověče, pohrdal tím, co ti k dobrému slouží? Krátký tu pomine čas a věčnost nastane dlouhá; víme, co dnes tady jsme, však známe-li, zítra co bude? Krásný a příjemný sen trvá jen do času spaní:

to když pomine, sen jest snem a přestane zdání. Pomine konečně svět i všecko pohodlí jeho: člověku nastane žeň, aby klidil, čeho si nasil. Všudy-li smotlachu sil, tedy pšenice nemůže klidit.

Jméno krásné si dej, však ctností se krásiti přičiň: jméno je pro tytul tvůj a název pro zaplať Pán Bůh. Jinák má-li tě svět, již věř, že chodí si lichou: sláva a čest prázdná, co v masopust šatí se směšně.

Mužem-li jsi, oči otevra seber a postav se mužně. Chlapci-li věřiti chceš, že tě kolebkou přivede k spaní? Přidá, pakli že chceš, i cumel vyborně sladký, učiní také, že sám ti ho do huby dá, a to dvorně.

Mnohý maličký hoch zná velkého zkrotiti muže: velký se zapomene a stíší se závorkou sladkou. Kdo má rozumu s to, však zná, co je dělati s cumlem; běda člověku však, když ním se i pyšněti míní;

nebo se v nahotě své okáže a vyjeví moudrým. „Správce pokolení zda mohl by bez toho býti, cumlem aby si dítky své sám nevychovával???“ Toho že potřeba, ví, však zná se i v rozdělování:

němým vrátí se řeč a hluchým vetře se hlučnost; bláznům mluvnost se dá, aby mluvili, jim co se hodí; slepým se podají bryle a hned svou slepotu uzří; na rozum kdo by tu čuměti měl, ten rozumu nemá.

Rozum je tak, tak, tak: nebo raději řekněme takto: „Vidíš-li, Vojtišku, ten obrázek a co se tu staví?“ – „Vlast nám zemřela, my jsme svědkové jejího pohřbu.“* „Máš-li co dobrého, drž, a co tobě se nehodí, svrhni:

nejprvés předmětem svým, pak všecko ti podvrhem slove. Na sebe kdo by tu zapomenul a si předložil jiné? – Každý se nejlépe zná a nejprvé miluje sebe. Láska bližního jest: když z ručky se do ručky plichtí.

Mohu-li milovat to, co mi ve všem na škodě stojí? Osoby šetřiti té, jenž mne se šetřiti zdrahá? – Nač bych kalich svůj měl zprzněti patrným jedem? Šelma že šelmou jest, když znám, tedy šelmy se zbudu,

zůstanu při cestě své, jenž přivodí k spokojenosti, zbavím se závorek všech, když k štěstí mi nemohou sloužit.“ Takovou svět zpívá a vede se k pohodlí svému; ctností všecko mu jest, co ho k časnému přivodí zisku;

velebí Hospodina, že mu dal dnův veselých dočkat; pakli že těch nemá, i snadno by zlořečil jemu!!! Svět buď, jaký si buď, jen v něm když obstojí dobře. Tak světská převrácenost dí a k záhubě chvátá.

Kdo jsi na světě sám, bys s druhými v spojení nebyl, vystav si v povětří chrám a buď tam pro sebe Bohem; pokudž na světě jsi, hleď zákon a šetřiti slušnost. Právo obecenství nechť závorkou zůstane všechněm:

člověk svobodu má, by činil, co se mu líbí, v tom však obmezen jest: aby právu se zákonně podal. Člověče, buď čím buď, však bližnímu na křivdě nestuj. Chceš-li opravit svět, hleď prvé se opravit světu:

z nádobí čistého chutnější jest, když čistý je, nápoj; cukrové na smrdutém vždyť talíři nehrubě chutná. Ctnost když ve ctnosti jest, jen vlastně se jmenuje ctností, jistým i prostředkem jest, aby štěstí bylo tu s námi.

Člověče, čiň co čiň, však konečně dohledni k konci. Účinek vyvede věc, když opravu v opravě pozná. Vždyť jest na nebi Bůh, jenž zná, co je pravého v lidech: všechněm i odplatí tak, jak každému náleží skutku.