Čeledín, jenž, co mu pán dí, naopak rozumí, často v domě smích neb zlou mezi čeledí mrzutost svede. Před lety dávnými byl jest pánem v Nekoři Oldřich, muž ctný, znamenitý a v každé zásluze přední.
Vážen byl u velikých, jemu rovní ho přítelem měli, poddaní lásky daň mu ochotně skládali vždycky. Měl pak v čeledi své ctnou osobu, aby mu vedla hospodynství, moha na její věrnou poctivost sadit;
měla však tu do sebe vadu, že maličko česky rozuměla; pak člověka, jenž byl dobrý a – hloupý, dobytek však znal pást líp, nežli kdokoli jiný; ostatní domovní věc měla na péči sloužící Roza.
Jednoho dne se pán domu z cesty na večer vrátil, přinesa zabitou laň, své ředitelkyni praví: „Pastevci kaž, aby šel a našemu masaři řekl, zítra co den bude, již aby nám tu kozičku zdělal.
Odešla hned i pastvec nemeškal vyplnit rozkaz, vrátě se s vyřízenou, že se chce tak zachovat řezník. Tmavá minula noc, zbled měsíc a zhášely hvězdy, křesati počal den a slunéčko procitlo jasné.
Masař vstal, vzal nuž a hodně ho ocelem zostře k pánovi šel, by, jak dal vzkázati, kozičku zdělal. Na první udeření ho vrátný do domu pustil. „Vrátný? – příteli, rci! nebo nelze mi pochopit – vrátný?
Člověk ten vždyť mrzení má, když zatluče někdo; tluče-li maličký pán, aby práce si uspořil, řekne: jestli co pilného má, aby raději po druhé přišel. Jestiť v pohodlí svém, když nemusí otvírat nikdy.“
Vrátný náš tak není, jako učení vrátní; každému otevře rád: „vždyť kdokoli jde, poví, proč šel.“ S nástrojem vražedlným již masař ku koze stoupá: ranní brek jemu vstříc vydávala naručest koza,
myslíc snídati. Zatím však ji naděje svedla. „Často je na světě tak: že jen hledíme, co se tu děje; co z toho povstane, dál ani dby ani starosti není. Následek překvapí nás, když nejsme zpraveni k němu.“
Na zpěv, před smrtí na rozchodnou jejž vydala koza, procitla hospodyně, nebo tomuto zvířeti přála, z lůžka se vyhnala ven, chtíc viděti, kdo mu co dělá? Leknutím strnula však, že lze jí nebylo mluvit;
masaři vytrhla nůž a se mroucí chopila kozy, slzami skrápěla srst, že se sám i smrtonoš pohnul kozu posíle tak, že k plačicí pozdvihla hlavu, truchlivým pohleděním jako s ní by se loučiti chtěla.
Masař se lek, nebo nemohl pochopit, co se tu děje; oči vyvalil, jako dub stál, otevra hubu. V tom se tu pastvec vzal, a vida plačicí pravil: Chcete-li plakati dnes, proč masaře dala ste volat?
„Padouchu!“ zvolala, „kdo ti kázal přemilou kozu v ruce kmotrovy dát? – vždyť laň měl zdělati mrtvou.“ Na rychlost uchopí kej, mele, až se tu s pastuchy práší. Omylu porozumě, snese pastvec ubití všecko,
otužen radostí – zlou že tu víc kozu nebude pásti. Povykem ze spaní pán se protrhna, vyskočí z lože, zděšený táže se svých, co smutného stalo se v domě? Hospodyně ruce lomí a rve si na hlavě vlasy:
„Pro krysty pány! – ach! již náš ten kosa je saplit.“ Pán když uslyšel řeč, za to měl, že se sloužící Roza pádem zabila snad; velikým leknutím zbledl. Masař se zpamatovav, šel pána pokorně prosit,
krvavý nuž maje v hrsti a po celém těle se třesa. Pán ho uhlídaje, trh sebou, že promluvit nemoh. Vymluva řezníkova, že to učinil nevědomostí, hrůzou ho naplnila; hned kázal řezníka svázat,
právo i obeslat chtěl; však náhradu sliboval řezník. „Jakou, zlosynu, dát chceš náhradu, když si ji zabil?–“ „„Když kozu za kozu dám – vždyť mám doma daleko lepší. Račte se podivat sem – ““ v tom táhne zabitou kozu,
Roza mu přistrkuje – a pán z tak hrozného strachu počal se hlasitě smát; i smáli se na dvoře všickni.
Cookies on Poetry Cove