Tu jdeme a tu stojíme básníci čistí,
vznešené vysoko naše jsou duše,
novými květy rosteme z poupat,
nové veliké zvedáme k slunci květy
na nový máj, na nový život krásný...
Květeme, květeme, ach, v písních květeme,
písně a písně to naše jsou bílé květy,
čistí v duších svých a srdcích jdeme
k slunci se dívajíce, k slunci sníce...
Jen slunce veliká na nebi a zlatá růže,
jenom ta vzorem nám býti může,
jak teple voní a život kol dýchá,
z její moci naše rostou nám bílé růže
a vůně jejich kolem, vůně čistá dychá – –
Vysoko pozvednuti my rosteme
nad všecko, nad všecko naše ční štíty,
naše bílé štíty hořící v slunce paprscích.
A nad všecko, nad vše my kveteme,
nad nejvyšší borovice lesů a měst věže,
nad všecky věží gotických fiály,
jak jsme k slunci touhu v sebe přijali.
Tu stojíme s rukama rozpjatýma
ku slunci, světlu vztaženýma
nového života sen nesouce a nového maje,
nového umění vznešenost a slávu volajíce,
zářivý a čistý sen slunce, jak bílých růží sen, sníce...