Je věčnosť jen a vše marnosť jen a my jsme tu sen a jenom sen co zemi se při slunci vyzdál jen a marnosť ta všady všecko
a my ji poznáváme dnes příliš a ona to sráží nás a sráží v snech do nového radosti života... Volni a svobodni tiši a bílí jdeme,
nic nevzali, nic nedostali, nic neneseme, jenom věčno to námi táhne, jediné ono v naše struny sáhne a my jsme smutné květy v slunci,
mollové tony, z nichž zní bílou písní vonnou... a my jsme duší jako houslí struny, na něž dech žití dýchá a chví jimi, jak k nim dýchá,
melodie neznámá že táhne tichá takový tichý smutek, v níž neznámý leží... Ale než mříti raděj pokvetem pokvetem, než ku zemi, ku slunci rozkvetem rozkvetem
a bělostí svojí zahoříme v květu svém a vůně kolem rozdychnem a rozdychnem... Ať bolest jde, snad je bolestí i květení – když poupě v bělosti puká
a lodyha povyšuje květ více k slunci jak ze země živá ruka... Ať bolesť jde, se vším se smířeme, neboť je-li všecko bolesť, je všecko radost
a je-li radosť, usmívejme se v radosti jen, všecko může být umění všecko krása jak život je umění a umění životem... A my rozkveteme rozkveteme
ku slunci vysoko se pozvedneme neb čím kdo k slunci výše, tím mu nejkrášněj neb čím kdo k slunci výše, tím mu nejslavněj a my to chceme a chceme
a my to v květech tak rozkveteme, rozkveteme. Rozkveteme a přece zas uvadneme a neuvadneme proto, že jsme nerozkvetly, a pokveteme věčně, že jsme jednou kvetly,
neb všecko je věčnost a věčnosti je všechno dech... A nových my na květech na květech – na květech bílých z poupat jdouce bílých ty bílé radostné i smutné růže, bílé růže!
A my jak jsme vzrostli jdeme, ku slunci květeme a květeme a neodkvetem, nikdy neuvadnem – a žel přece přece odkveteme...
Cookies on Poetry Cove