Je láska krása velká a slavná
nádherná veliká chvíle,
jež žije se a pochopit nelze,
tak jako svíticí dvě hvězdy
jsou lidská v ní srdce dvě,
jež uhasnou a stydnou zvolna
umrouce obě k posledu.
V té velké věčna písni
je to nejkrásnější prostředí,
jež naslouchá člověk jen a cítí
a již nerozumí a jenom cítí.
Láskou nevládne člověk sám,
neznámé láska je něco, jež vládne jím,
jež v srdce mu vstupuje tiše,
že on svítí jim a hoří a kvete,
aby tak ustydnul a uvadl,
toto když opouští jej zvolna. – –
A tak láska není, jakož je,
to neznámá je síla země,
jíž kveteš ty a všecko, všecko
a hudba zní sladká duší ti jemně
a ona ti v ní lká a stůně,
jak ze květu dýchá vůně,
než uvadnout má. – –