Jdeme, jak jsme vzrostli jdeme
a ku slunci květeme, květeme
v korunách bílých květů svých...
žel, že radosti málo přec neseme –
že květy jsme při zemi skloněné,
jimž je slunce scloněné –
bolesti víc, že než radosti máme...
A jde smutek tichý naší písní,
jak život z ní vzal usmívání
a z nás mnohý zkrvavené roven bílé lani,
měsíčnou nocí jež jde tak smutná...
V bělosti naši tichý smutek přece táhne,
ač mládí to jde s námi! –
Ah, snad to víme, hluboce víme,
jak rostem a květem tu sami a sami,
jak každé je srdce siré tu –
jak kdo myslí, bolesti se domyslí –
jak je všecko marnost, marnost jen,
jak je život neznámý a tichý sen –
jak není nic a nic, než illuse jen!...
Chtěli jsme radosti v máj nový více,
chtěli jsme radosti s novými květy více,
ale kdo jen kde za to může, může,
smutkem že dýchají naše růže? – –
Tak měsíc jak studená jen bílá růže
a studeně jen do snů nám svítí...
a my tu kveteme jak smutné bílé růže
a dechem jejich jen naše dýchá žití...