A já jdu a já půjdu,
protože jdu, půjdu věčně,
neb má cesta nekonečně
táhne se a stále táhne...
A já jdu a já si zpívám,
já to nevím, proč si zpívám,
vždyť vlastně nechci nic a nic,
neb jdu jenom věčný v zem,
v níž tisíckrát jsem byl a byl
a vítězně zas přec na ní žil a žil –
a není to zázrakem...!
Kdo to ví, kde má se vzala duše –
že je moudrá ona, že je blázen,
že je jako všecky duše –
neb jsou ony všecky jedno...?
A život to mi jako sen, to je chvíli touha
a pak mír dá zem, a ni tu chvíle není dlouhá,
já živ věčně pořád jsem,
já neznámou velkou žiji básní
z tmy do tmy, jež věčně zní...
Každý mi je cizí, jen já vlastní sobě sám,
ale jsme přec všickni jedno,
ba já se ve všech ztrácím sám,
v pravdě jdu poctivě vždycky
přítele i v nepříteli maje...
Jdu volný nespoután a volnost všade chci
a daň nedám, neb pán si sám jen sobě jsem,
jak vůle má mi poví...
Jdu a jdu a půjdu,
protože jsem dávno šel –
protože musím věčně.