VIII.

Teď měsíčku nechme elegie a přejděme v heroický tón, nebo co ti chci teď vypravovat, to byl čertův shon.

Cesta z Reichenhallu do Waidringu – ty ji musíš také dobře znát – ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat.

Hory, skály ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak držka armády.

Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ prázdný je kozlík.

Kočár praští, a koně ve větru, již je ďábel horem pádem nese, a postilion někde tam za kopcem do dýmky si křeše.

Dolů jako s věže, cesta plytká, vůz jak šipka klouže hý a hat, snad nás hodlá někde do propasti internirovat?

Ach, to byla pro mne chutná chvilka! neboť neznám žádnou větší slast, nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást!

Napadnul mi – jsem já čtenář bible – o Jonáši smutný příběh ten, jak jej k utišení bouře z loďky vyhodili ven.

„Metejme los,“ pravím, „mezi námi musí někdo velký hříšník být, a ten k usmíření nebe musí z vozu vyskočit.“

Jen to vyřknu, ejhle! policajti ani svědomí nezpytovali, a kajicně vyrazivše dvířka, z vozu vyskákali.

Ach ty světe, obrácený světe! vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delinkventem samým kluše ekvipáž!

Ach ty vládo, převrácená vládo! národy na šňurce vodit chceš, ale čtyrmi koňmi bez opratí vládnout nemůžeš!

Bez kočího, bez oprati, po tmě, u silnice propast místo škarpy: tak jsem cválal sám a sám v kočáře jako vítr s Alpy.

Svěřiti svůj život také jednou koňům splašeným se já mám bát? občan rakouský? Což se mi může horšího již stát?

Tak jsem, s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigaru, čerstvěj než car ruský přijel k poště v dobrém rozmaru.

Tam jsem zatím – mustr delinkventů – bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky.

Já spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Waidringu zlou: mazali si spiritusem záda, nosy arnikou.

Tu je konec této epopeje, k níž jsem nepřibásnil ani chlup, podnes ti to poví ve Waidringu postmistr Dahlrupp.