Trubka břeští, kola hrčí,
jedem k Jihlavi;
vzadu, abysme nic neztratili,
klušou žandarmi.
Ten Borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hledí:
„Jsi to, můj hošku?
Pode mnou jest tvá kolébka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.
Vidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let...
Ale chlapče! jaké to obludy
vidím s tebou jet?“