Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty Vídenské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těžkých pracech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půl noci,
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrytro.
Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
„Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom kommisse.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li prý zdráv? a tuhle to psaní
po nás posílá.“
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
„Odpusť slavná císařská kommisse,
že jsem v košili!“
Ale Džok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na „habeas corpus“ tuze zvyklý –
on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! haf, haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákonník;
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
již ani nekvik.