Kdo zná jméno čtveračivé Víly,
Jež rozmarných zábav natropí,
V níž takořka není dobré žíly,
Anť nastrojí šprýmů na kopy?
Plachá jest; neb nikdy, co svět stojí,
Nepostih’ ji smrtelníka zrak;
Že ale se lidských úst nebojí,
Přesvědčíš se snadno leckterak.
Promluvíš-li na ni hlasem pevným
Někde ve skalách neb po lese,
Neb voláš-li na ni zvukem zpěvným,
Jistě na odpověď ozve se.
Teskno-li na mysl tvou přichází
V tichém luze, v hustém hájoví,
Nestrachuj se, ona tě provází;
Houkni jen, a hned ti odpoví.
Jmeš-li se však po hlase k ní jíti,
Zmizí mžikem, aniž poznáš kam;
Jak tě na blíž přicházeti cítí,
Náhle umlkne a je ta tam.
Pan Bázlík jda jednou v noci pozdě,
Polekal se Víly dupotem;
Jak by naň chtěl zlosyn číhat v hvozdě,
Dupalo to v sadě za plotem.
Jeník maje ženivé myšlénky,
Když ji žádal, by mu radila,
Co má nejvíc hledat u milenky,
Slovem „věno“ dotaz odbyla.
A na dotaz Lidky, by jí řekla,
Zdaž ji Jan udělá blaženou,
Víla ihned skutečně odsekla,
Jak by v srdci byla čtla: „Ženou!“
Rozmarnátě, čtveračivá Víla,
Chybná však drobátko na sluchu;
Hřmotná musí býti slov tvých síla,
Má-li tobě dáti odtuchu.