Dva to živly, sobě vždy odporné,
Uzavřely jsou přátelství svorné,
Jeden k druhému se přidružil
A spolek na vždy se utužil.
První z obou, živel zhoubné zkázy,
Chladně životy v hrob chladný hází;
Na sta děsných učí případů,
Jak vraždí ve službě úkladů.
Mezi kovy v tmavém země lůně,
V pestrostkvělém lůžku jarní vůně,
V tajné škodných plazů útrobě
Chová příroda jej k zásobě.
Průmyslná však člověctva píle,
Na vzdor jeho smrtonosné síle,
Mocné vládě své jej podrobí
A užive v prospěch výroby.
Soused druhý, živel útrpnosti,
Chorým nese pomoc s ochotností,
Vyháněje neduh hlodavý,
Skleslé údy těla zotaví.
I kde onen po záhubě baží,
Zmaru zlému překazit se snaží;
Co na polou zkazil druh žravý,
Tento často šťastně opraví.
Věrný přítel lidstva, blahodějný,
Přec má se zlým druhem původ stejný;
Neboť každá přirozenstva říš
Dá ho dle potřeby plnou číš.
Živly tyto, sobě vždy odporné,
Uzavřely jsou přátelství svorné.
Smrť s životem vešly v spojení,
A splodily – živné stvoření,
Jehož víra, naděje a láska
Leží v blaženostech břichopáska,
Jemuž v labužnických závodech
Nejlépe se daří při hodech.