Aj! pohlédni tam do lesa U Radnické jeskyně, Co se to tam v skrejši bělá, V hustorostlé křovině?
Snad tam labuť zabloudila? Či mešká tam lesní Víla? – A když vůkol po krajině Všecko blaží sladký sen,
S plachým zrakem, tichým krokem Jde ten přelud z lesa ven, Ku potoku dolů chodí, V mělkém potůčku se brodí.
Bílá labuť nevytrvá V teskné lesa houštině, Lesní Víla nevychází Bez družek svých z jeskyně;
Není labuť ani Víla – Je to opuštěná Míla. Při strašlivém boji slyšíc O zhynutí manžela,
Sirá vdova s lůnem matky Žalostně se zachvěla. Z hradu vedla tajná dráha, Tak vyvázla z drápů vraha.
A v jeskyni v hustém křoví Vykvetl jí kvíteček, Dárek lásky Čestmírovy, Ušlechtilý chlapeček.
Blažená mateřskou slastí Zapomíná na vše strasti. Strach před zradou, strach před pomstou, V huštinu ji zahání;
Kterak ale proti hladu Dva životy uchrání? Krušná věc jest hladu strázeň, Krušnější než smrti bázeň.
Nouzí smělosti přibývá, Byť i sklesla důvěra; Taktéž Míla odhodlaně Za tmavého večera
Pod lesinou na palouce Zajde k chatrné chaloupce. Byla to památka mlýnu S polovici sbořená,
A v ní v kole sedmi dítek Přeubohá stařena, Dravostí Klenova lidu Uvržena v holou bídu.
S holou bídou na samotě Zápasíc rok od roku, Jediného dobrodince Má na blízkém potoku;
V něm si denně raků chytí A tak osm hrdel sytí. I uroní slzu Míla Nad těžkostí siroby,
Tichou myslí však tvrdému Osudu se podrobí; Do potoka bez rozpaků Vstoupí a naloví raků.
A tak po mnoho let dlouhých Jedinou jí stravou rak, A to žalostné vyhnanství Nemění se nikterak;
Ve dne v jeskyni se skrývá, V noci na raky chodívá. A robátko, sladká rozkoš, Tělem duchem dospívá,
A povídky dějepravné Z úst matičky slyšívá; Slyší rodu svého děje, Až se mu srdéčko chvěje.
A sotva že mladík čítá Do třetice čtvero let, Již ho chrabrá mysl pudí Z lesa ven ve šírý svět;
Srdcem čacký cit mu vane, Ale oko pomstou plane. Útlá matka slzným okem Žehná drahou naději
Řkoucí: „Jdi, kam hvězdy svaté, Ctnosť a česť ti velejí! Rámě tvé buď vraha zdrtí, Aneb padni čestnou smrtí!“
Cookies on Poetry Cove