V tmavošedém dávném věku
Na strmině pevných skal
Bohatý a skvostný hradec
Hlavačov se vypínal.
Hrad to nádherný a tvrdý,
Jak pán jeho pyšný, hrdý.
Však ne dědic spravedlivý
Na hradě tom panoval,
Cizinec tam věrolomný
Lstí a vraždou se vedral.
Kdo měl právu pomoc nésti?
Ještě vládla síla pěstí.
Smrtí sešel dobrý stařec,
Starý Hlavačovský pán,
A otcovskou péčí pěstoun
Panoš Klen byl jmenován,
Aby pěstil čacké kvítky,
Syna, dceru, zdárné dítky.
Svedla však na cestu křivou
Poručníka vášeň zlá;
Dceru s hradem za své dostat,
To vyvést dnem nocí dbá;
A žel! vášeň nezná kázně,
Nezná práva, nezná bázně.
Dítkám žádného zastání,
Snadno zdařil se zlý čin;
Bylť to věk tmy, dřív než ještě
Vládl věhlas Libušin.
Zrádný panoš vsadil ránu,
Ránu smrti svému pánu.
A tak dědice se zbaviv
V tajném sklepě bez hluku,
Neodbytnou oulisností
Žádá Mílu o ruku,
A naději chlipnou kojí,
Že ihned ji nazve svojí.
Míla však, šlechetná děva,
V svatohněvném zápalu
Vrahovi podlému praví
V horkém citů návalu:
„Ha! kam třeštíš, ty padouchu?
Ještě lpí krev na tvém rouchu!
Důvěru jsi zrádně zlomil,
Podlý bídník zde stojíš;
Vraždou klestíš sobě dráhu,
Což se pomsty nebojíš?
Já a slouti tvoje žena,
Radší chci být zavražděna.“
To zatřáslo duší zrádnou,
Zalekl se panoš Klen,
An se mu počíná kalit
Blaženosti smělý sen.
Však pováživ, čas vše mění,
Nové počal lichocení.