Od lesíka po vršině
Kráčí švárný mládenec;
Zrak jeho dlí na krajině,
Jakoby byl cizinec.
Nehledí sem tam po šířce
K dalekému obzoru,
Hledí přímo dolů k vísce,
K sadům líp a javorů.
Hledí a zrak jeho zplane,
Líce div mu neshoří;
Tu najednou stát zůstane
A sám k sobě hovoří:
„Posud tam ty husté lípy
I javory zůstaly,
Kde do mne ty první šípy
Oči její metaly.
A ta říčka jasnotoká,
Slibů jejích svědkyně,
Hrčí dosavad zhluboka
V té růžové křovině.
Žádná změna na chaloupce,
Všecko jak to bývalo,
Když se moje mladé srdce
Před lety s ní kochalo.
Ó milenko! mnoho roků
Vlasti své jsem věnoval,
Šavlici jsem připial k boku,
Když se zlý host do ní dral.
Odehnáno jest neštěstí
Od těch vlastenských luhů:
Nyní s míru ratolestí
Vracím se zas ku pluhu.
Pro vlast drahou, co syn zdárný,
Udatně jsem bojoval:
V srdci ale jinoch švárný
Věrnost jsem ti zachoval.
Ó milenko! nyní žádám
Od tvé lásky odměny,
A otázku ti předkládám:
Zůstala jsi bez změny?“
„„Bez změny jsem, můj miláčku,
Bez změny jsem zůstala,
Po celý čas, můj vojáčku,
V srdci jsem tě chovala.
V srdci nosím jenom tebe
Po ten celý dlouhý čas:
Nyní blahoslavím nebe,
Že’s miláčku tady zas.““
Tak mu náhle od lesíčku
Děvče milé odvětí,
Nesouc jahody v košíčku
Do náručí mu vletí.
Vane větřík z nezabudky, –
Obapolné vítání;
Slaďoučké jsou ty jahůdky –
Obapolné líbání.