Josef.

Na mou věru, velebníčku! Našim dítkám lépe posloužíte, Pakli o Josefu pomlčíte. Josef ani polovičku

Chvály té nezasluhuje, Co se o něm vytrubuje, Jak ženskému svodu odolal, Že se žalářnici nepoddal.

Půvab drze nalíčený Z plna duše sobě nechutit, Útok nestydaté ženy Stoudnou ošklivostí zapudit,

A to ještě ve vězení, Kde bez útrap srdce není: K tomu, brachu, netřeba cudnosti, V tom se věru málo jeví ctnosti.

Kdyby ale mladá děva, krásná, Jako Češka údů boubelatých, Hrdlo bílé, očka modrojasná, Líce z krve, z mléka, bez vší vady,

A za ňadry dechem hravé vnady – Taková as děva kdyby v chládku Za letního parna seděla, A tu ten váš Josef milý,

Jonák zdravý, muž pln síly, Přijda náhodou tam na zahrádku, Spatře vtěleného anděla, Rozchvěný by pohlížel na děvu,

Na rty schylné k sladkému úsměvu, A pak boden kosmým hledem, Mnělby samým plouti medem, A v tom přeblaženém zmatku

Přistoupiv k ní blíž do chládku, Zalalotal by drobátko, A sedna k ní na sedátko, Dotkby se štíhlého těla –

Jakby duše k nebi spěla, V žilách nový život line, Všecko bují, všecko kyne, Zrak i sluch i čich pomine,

Jenom sladkosť tělem řine; – Tu pak by ta děva milá Ústa jeho políbila A šeptla by: Dnes, Josífku,

Líbáš bez svědků svou dívku; – A tak kdyby dva – třikrát se stalo, Žeby v obou všecko plápolalo, A Josef by z pouhé ctnosti

Na vzdor vší opojenosti Přece tomu odolal: Pak ho, velebníčku, pak ho chval.