Má Terezo! Jak slíbil jsem Vám píši;
po noci, křečí vášně, strnulé.
Mně zjasnilo se vše pak v hluché tiši.
O žel, že vracet musím se zas v doby minulé.
Teď jako v závorkách Vám krátce povím:
Já roztrhané viděl tělo jakés ženy
a stržen hnusem, hnus ve světě lovím.
Já život miluji a přec mně nemá ceny.
Ta hluchá včera noc, v níž hvězda jenom plála,
ta sny mé těžce zalehla. Já zdrcen její tíží
jsem viděl skutečnost: Jak odhalená Isis stála.
A krása ulétla, jen hnusná krev mi oči klíží.
Nač mnoho slov. Já poznal všechno dnes:
Jdu hnusu cestou k ideálům krásy!
Má Terezo! Ach včerejšek to byla ona mez,
již překročit jsem musil k dílu spásy.
Má Terezo! Vy buďte s bohem! Půjdu sám!
Já král a velekněz v svůj uzavru se chrám.