SHLEDÁNÍ.

Jak mrtvě tok času plynul za dlouhých nemoci týdnů, šíř kalnou svou, olejnatou jak zákeřným bezvětřím ploužil, jak duše strádala, chřadla, že srdce nemá už lásky, a všech svých radostí drobných že zbaveny byly smysly!

Vše v rukou a ústech mých pozbylo váhy a jména. Já konečně děl si: „To není strázeň, kterou vyrůstá duše. Duši je třeba světel, barev a zvuků, byť byl to vzlyk bolesti vlastní,

byť vlastní krve to byl planoucí nach.“ A řekl jsem: „To není ticho, v němž cosi nezřeno zraje, by stalo se viditelným, až přijde čas, plod, ukrytý dlouho, jejž pojednou svíráš v ruce,

tak známý, jako by kulatost jeho měla zakřivení tvé dlaně.“ Já zpomínal: „K osudu láska“

– tak znělo mi nitrem tiše a věrně, když za osten hoře a za němou strast má duše děkovala, vždy volná, vždy sebe nacházející, vše tajemně obracející v svůj růst jak dary období strom.

„Láska k osudu nitra“ – jak ironicky teď znělo to hluší! Mně chtělo se rouhat jistotě vlastní své víry. Však dnes jdu ulicí, sadem, a se mnou jsi všade, živote líbezný, vlahý, horký jak náručí lásky!

Zas po zlých dnech odloučení, kdy stonal jsem, tebe jsa chtivý, ó sladký, jsme spolu! Jak lehce teď zapomínám! Čím dnes je mi přešlá úzkost, čím chvílí olejná hlaď, rozlitá násilnicky,

čím nemoci morový dech, jenž týdny mi vanul v srdce, lstivě se plížil, zvolna své dusno v ně klad’? Dnes kol mne tváře lidí, zrak žen, jich rytmická chůze (mně zdá se dnes, každá že tančí!),

ruch ulic, vzduch, který rozněcuje, volného prostoru jas! Tajemství uprostřed světa! Hlubiny ducha a hmoty! Živoucí chvíle nitra, jistoty, poznání chvíle, tys to,

jež vždy se zas vracíš, obrozená, a jež se rozumu směješ, směješ se vlhkými rty, jež voní

polibky panenskými! Ne, nemohu říci, můj rozum že ví si rady, když všecko mne mate, a neznám, odkud mé dojetí tryská, a všecko mně opojenému v hlubokém tajemství splývá!

v božském výdechu všeho, co skutečnem žije! To vše, co jakoby tisícem rukou, tisícem úst, tisícem výdechů horkých se tísnilo ke mně, do dlaní hlavu mi bralo, něhou mi tavilo srdce, –

to vše, co jakoby přilnutím úst, polibkem vlahých úst mně v nervy se vssálo, – to není, vím to teď, vím, než horoucnost vlastní mé lásky,

však což toho dbám?