PŮLNOC.

V útulek čtyř mých stěn, tak smutných dnes, bezútěšných, hlas života nedoléhá; zdá se, že všecko, co žije, teď spí. Však nespí mé hoře; chut pokoření stoupá mi do úst.

Ticho lhostejně bdí. Jakým sunutím duchovým stěny v prázdno se hloubí, jaké mlčení všudypřítomné, neslyšné výmluvné chvění plní prostor i mne,

jaký to pohled očí, jež nemají zornic, širý, utkvívá všude? Jaká přítomnost přísná v mou světnici vešla, kabinu podmořské lodi, plující nekonečností tajemných vod,

hlubinou vod, vše zalévajících, v něž hrouží se lidský žal? Jak mám tě nazvat, jenž přicházíš ke mně ve chvíli nové strasti?

Znám cizí a nepřístupný, chladný neb potměšilý zrak věcí; znám šumění stromů a zamyšlenost kraje, které zdají se ptáti neb záhadu tají

(jak jsem se vysiloval, touže ji poznat, než se mi odhalila mou láskou, plačící díkem, plápolem ducha i smyslů v modlitbě beze slov!); však přítomnosti tvé posud jsem nepoznal.

Zříš laskavěji velkým svým pohledem? Ač zdá se mi, jak bys mne zval, přec nesmím usednout ke stolu s tebou, tobě tváří v tvář.

Jsem dnes jak žebrák, jehož jsi uved’ ve svou síň: nesmělý vešel a v koutku jen hoře svého chléb troufá si jíst.

Neodejdeš, mým lidským zhrdaje žalem? Jsme samotni, ty a já, daleko všeho, co žije. – Dnes nemám síly, bych poznal, zda já jsem i trpící člověk

i ten, jenž duchový pohled nad lidským hořem rozestírá.