Když sem svou Lidušku
vyprovázel domů,
sed sem si s ní na drn,
co je potom komu?
Však sme my zlého nic
spolu nedělali,
my sme jen upřímě
spolu rozmlouvali.
Já jí stisk ručinku
zajikav se v řeči:
„Kdybys ty Liduško
byla trochu věčší.“
Sklopila očičky,
od jejich pak lící,
jak byly zarděly,
mohby rozžit svíci.
Já zas k ní „divčinko
co pak tě to mrzí?“
v tom na mne kanuly
její horké slzy.
„Neplač ach zlatinká!
co pak se ti stalo?
vždyť pak ti srdce mé
vždycky plápolalo.“
V tom sem ji milostně
k srdci svému vinul,
celý jsa opojen
v rozkoši sem plynul.
Tichounký měsíček
vystupoval bledě,
když sem ji políbil,
smál se na nás hledě.
„Zejtra se sejdeme,“
svatě sme si řekli,
v tom se cos zašustlo,
ach jak sme se lekli!
Pak sem ji teprva
doprovodil domů;
ještě ji políbil,
co je potom komu?