Na tebe jak pomním dívko zlatá,
plamen milosti ctné v srdci vře,
duše mé se zmocní rozkoš svatá,
též i všecka černá péče mře.
Po tobě si vzdychám neustále,
když je tráva rosou smočena,
vzdychám, když se dívám příkré skále,
vzdychám, když i vzchází Nočena.
Myslím na tě, když již všecko tiše
občerstvícího sna požívá,
myslím, Jitřenka kdy s nebes říše
světlo po zemi zas rozsívá.
Tobě k vůli chtělbych bydlet v kraji,
odřeknout se města hrdého;
tam kde nevinnost a prostnost zrají,
bezpraví kde není tvrdého.
Za dědinou nedaleko v háji
spletbych z chvojí stinnou besídku,
vodívalbych tě tam vždycky v máji
z svého sprosťoučkého příbytku.
Tobě k vůli vzalbych na se péče,
jenžby milost naši spojily,
pro tebe bych se i chopil meče,
kdyby nepřátelé hrozili.
Tišebychom spolu pracovali,
radost bylaby jen naší mzdou,
věrněbychom se vždy milovali,
jakby duše jedna byla v dvou.
Přálbych mocnářům všem marné slávy,
skrbec nechť se z peněz raduje;
dost mám chaloupky a prosté strávy,
jen když mne má Běla miluje.
Jak mám líčit, co má duše cítí,
v srdci vrytou mám tvou podobu;
s tebou Sličná trávit živobytí,
s tebou zaroveň jít do hrobu!